Rakousko - Obertraun - červen 2005
Odjíždíme ve středu odpoledne z místa srazu s hodinovým zpožděním a valíme směr rakouský Obertraun. Jedeme ve čtyřech autech téměř až do stropu naplněni potápěčskou výstrojí a jinými nezbytnými blbostmi. Počasí je nevalné, zima a vítr, též předpověď nijak příznivá - hlásí déšť a ve vyšších polohách sníh, což se nám v Rakousku vyplnilo. Jedeme ve složení - Zdeněk Šraier, Tomáš Sládek, Aleš Zbořil, Ondra Tůma, Petr Horák, Martin Klas, Jarda Roun, Pavel Koutník, Veronika Bělochová, Eva Bělochová. Ve čtvrtek večer ještě přijíždí Dan Frolec.
Do Obertraunu přijíždíme o půlnoci za šílené průtrže mračen, Medard je Medard, s tím se asi nedá nic dělat. Do pensionu Mileny Schöberové si bereme jen nejnutnější věci, každý si zabírá svoji postel a hajdy na kutě. Ale některým se nechce spát a otvírají lahvičku vína a ruší svým hlasitým šeptáním spolubydlící.
Čtvrteční ráno nás vítá mlhou, zasněženými stromy ve vyšších polohách, zasněženými vrcholky okolních hor. Tak v tomhle počasí se určitě potápět nepůjdu. Jedeme všichni na Grundlsee, pouze ti nejotužilejší se oblékají do sucháčů a do mokrých obleků za hlasitého drkotání zubů. Klíčky od aut hlídá Zdeněk, my odcházíme se podívat na nedaleký vodopád, ke kterému se brodíme potokem (máme taky ponor) , ale bohužel máme klíčky od auta u sebe, takže kluci, kteří vylezli z vody dřív než za 25 minut, čekají v mokrých hadrech a proklínají všechny ženy na celém světě. No tak to se nám opravdu nezadařilo. Ponor byl prý ale báječný, spousty mníků - velkých, malých, vypasených i hubených.
Po ponoru se jedeme podívat na jeskyni Kessel, obhlídnout situaci, co nás čeká a co nás asi nemine a pak pokračujeme do městečka Hallstat - krásné romantické městečko chráněné UNESCO je částečně postavené na vodě, s úzkými křivolakými uličkami, malebným náměstíčkem, kouzelným hřbitůvkem a úžasným výhledem na jezero a masiv zasněžených horských velikánů.
Páteční počasí je již o něco lepší, sluníčko vykukuje i vzduch je teplejší. Po vydatné snídani v pensionu vyrážíme směr Attersee. Bohužel naše vyhlédnuté místo k zaparkování je již obsazené německými potápěči, parkujeme kousek dál a popoháníme staršího rybáře s mercedesem, aby mám udělal místo. Jak se dá se strojíme na chodníčku pro cyklisty. Je to legrační,okolo jezdí auta a cyklisté, kteří se usmívají a mávají bláznům v gumě. Část party se zanořuje ke stěně padající do hloubky 50m a víc, některým stačí pohodový ponor do 25 metrů. Je super viditelnost, voda je úžasně čistá. Bohužel jsme si nedomluvili, kam řidič schová klíčky od auta a vzhledem k tomu, že se vynořujeme dřív, klepeme kosu 30 minut v mokrém neoprenu za podpory horkého čaje ostatních, již převlečených kolegů. Opět další zkušenost. Odpoledne odjíždíme hledat novou lokalitu pro canyoning, po několika pokusech ji nalézáme, ale rozhodujeme pro osvědčené místo "Weisenbach". Rychle se převlékáme do neoprenů a jdeme oblídnout terén - horská bystřina se zdá dosti rychlá a záludná, nicméně skáčeme do první vařící se tůně a po zádech se již necháváme unášet mezi balvany úzkým korytem hlava nehlava. Srdce mi buší jak na poplach, je mi vedro, i když voda má svých pět stupňů - asi důsledkem stresíčku. Čekalo nás skákání do vodopádů, ručkování podél skály a plavání v silných vírech - naštěstí mi kluci hodně pomáhali a psychicky podporovali, celkem to bylo pro mě fyzicky náročné. S obrovskou radostí se po vylezení z vody fotíme a kluci si berou masky a sjíždějí vodu ještě dvakrát a při tom pozorují mraky pstruhů v tůních . Doporučuji, stálo to za to. Večer se zklidňujeme sauničkou.
Sobota je krasný den, Milena Schöberová nás bere do skal, prý na turistický výstup. Při pohledu na kolmou stěnu, padající do dvousetmetrové hloubky, s ocelovými výstupky a lanem, mi tento výlet nepřipadá jako turistický. Začíná se mě zmocňovat strach a klepou se mi ruce a nohy. Tak tohle asi nevydejchám, výšky nesnáším, na tohle mě nikdo nedostane, i kdyby čert na koze jezdil. Všichni se ale s nadšením začínají soukat do sedáků a přileb, cvakají se na karabiny k lanu a za chvilku mizí kdesi nade mnou. Nemůžu se na to ani dívat. Dělám si ale zbytečné starosti, všichni se vracejí vysmátí, i když adrenalin taky udělal svoje.
Po tomto zážitku nás čeká další legrace - ponor do jeskyně Kessel s obtížným sestupem k ústí jeskyně po skalách v plném nastrojení - strašně mě to láká, chci to prožít, ještě nikdy jsem se nepotápěla v uzavřeném prostoru, kde není moc místa na nějaké vylomeniny. Kluci mi opět podporují a uklidňují, vysvětlují co a jak. Bojím se, ale nakonec do toho jdu taky. Krátký breefing a posílají mě jako první, mám si hlídat šňůru, světla mých dvou kolegů. Co naplat, když jsem jako jediná nelezla na skálu, nemůžu se shodit, jdu na to, ať se děje co se děje. Úzký vstup do jeskyně, jsem připláclá na břiše a opatrně vklouzávám do prostoru úžasné jeskyně, s krásnou čistou vodou a super viditelností. Nestíhám koordinovat kontrolu šňůry, vyvážení, baterku, opatrné pohyby ploutvemi. Propluli jsme skrz restrikci až na konec jeskyně, tam jsme se na chvilku vynořili v sifonu, chvilinku popovídali a pak zase zpátky. Celá šťastná, že jsem to zvládla, vybublávám v jezírku před jeskyní a nadšeně pobízím ostatní do jeskyně.
Po absolvování jeskyně odjíždíme už v pozdním odpoledni se potopit na jezero Gosausee, je to vlastně přehrada pod Dachsteinem, v hloubce cca 15 metrů se přibližujeme k obrovským výpustem a díváme se , co je za mřížemi - samozřejmě tma tmoucí.
Neděle ráno - pakujeme, platíme pobyt a útratu. Jedeme už směrem do ČR, po cestě se stavujeme na ponor v jezeře Traunsee, přivazujeme si lano, aby nám navýšilo komfort našeho sestupu k vodě, naplaváváme asi 200 metrů na špičku vybíhajícího ostrohu s betonovou sochou Madony a zanořujeme se omrknout stěny porostlé snad miliardou škebliček.Poslední ponor se odehrává v řece Traun, na místo sestupu do řeky se dostáváme pěšky asi po 500 metrů dlouhém betonovém náhonu, sestup po mokrých balvanech dolů ke korytu řeky byl pro mě taky dosti namáhavý, čekala jsem, kdy si ulomím nohu nebo celé tělo. Hned na začátku jsem se zaklínila mezi dva balvany hlavou dolu, držela jsem automatiku v puse, abych ji neztratila, nemohla jsem se hýbat, naštěstí poblíž stojící kolega Martin mi pomáhá dostat se ven, ale oba nás dravý proud spláchl. Voda mě mlela hlava nehlava, nestíhala jsem se pod vodou vyhýbat balvanům, proud mě unášel a všichni jsme se poztráceli, samotnou mě to nebavilo a měla jsem hlavně strach, tak jsem si přifoukla žaket a plula po hladině, občas koukla dolu na ryby, občas pode mnou prosvštěl potápěč a já jsem si hlavně hlídala místo výstupu u elektrárny, abych nepřeplavala jez. Moc jsem si tento ponor nevychutnala, ale ostatní byli nadšeni, protože v řece a tůních bylo mraky pstruhů a štik
Jsem moc ráda, že jsem se této výpravy zúčastnila a všechno zvládla, zažila jsem spousty adrenalinových situací. Byla jsem překvapená, že potápění je někdy spojené s horolezectvím v plném nastrojení. O to víc mám z toho všeho báječný pocit. Díky všem za přípravu a organizaci.
Sepsala Eva Bělochová
Fotografie Verča, Martin, Ondřej, Pavel a Jarda
Dotazy a připomínky posílejte na
Úvod
Klub
Vstup pro členy
Škola potápění
Download
Foto galerie
Kolektory Praha 3/2014
